Zdroj: Verlag Dashöfer
Nejvyšší správní soud vydal rozsudek, na který bude muset reagovat daňová správa i poplatníci. Nerealizované kurzové zisky nejsou podle jeho názoru zdanitelným příjmem.
K Nejvyššímu správnímu soudu se dostal případ výstavby hotelu v Praze, na jehož financování byl využit úvěr v cizí měně (eurech). Při uzavírání účetních knih a sestavování účetní závěrky k rozvahovému dni roku 2004, 2005 a 2006 byl proveden přepočet závazků znějících na euro na české koruny. Vzniklý rozdíl z přecenění (nerealizovaný kurzový zisk) byl zaúčtován podle prováděcí vyhlášky k zákonu o účetnictví č. 500/2002 Sb. ve prospěch výsledkového účtu 663. Částka nerealizovaného kurzového zisku tak zvýšila (účetní) hospodářský výsledek, čímž na základě ustanovení § 23 odst. 1 zákona o daních z příjmů současně zvýšila základ daně za příslušné zdaňovací období. Tyto rozdíly podle § 23 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů vstupují do základu daně a podléhají zdanění.
Poplatník byl přesvědčen, že takový postup při účtování nerealizovaných kurzových rozdílů odporuje principům zákona o účetnictví. Navíc namítal nezákonnost prováděcí vyhlášky č. 500/2002 Sb. Dále tvrdí, že nerealizované kurzové zisky nelze podrobit zdanění, neboť se nejedná o příjem ve smyslu § 23 odst. 1 zákona o daních z příjmů.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by samotná prováděcí vyhláška byla v rozporu se zákonem o účetnictví, resp. v rozporu s komunitárním právem, konkrétně s mezinárodními účetními standardy.
Podle § 18 odst. 1 zákona o daních z příjmů předmětem daně jsou příjmy (výnosy) z veškeré činnosti a z nakládání s veškerým majetkem, není-li dále stanoveno jinak. K reálnému příjmu dochází tehdy, když poplatník (u)hradí poskytnutý úvěr, kdy dojde k reálnému navýšení jeho majetku, resp. bude fakticky platit za úvěr v důsledku změny kurzu méně, resp. výše jeho závazku se sníží. Z ustanovení § 23 zákona o daních z příjmů se podává, že při stanovení základu daně se vychází z hospodářského výsledku, nikoli že základem daně je hospodářský výsledek. Nelze proto určitý „příjem“ zdanit jen z důvodu, že je v hospodářském výsledku zaúčtován, aniž by se však svou podstatou z hlediska materiálního a ekonomického o příjem v zákoně o daních z příjmů vymezený, jednalo.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že je třeba rozlišovat mezi „kurzovými rozdíly“ vzniklými pouhým přepočtem (nerealizované kurzové rozdíly) a skutečnými „kurzovými zisky“, resp. ztrátami (realizované kurzové rozdíly). Nerealizované kurzové rozdíly nepředstavují zdanitelný příjem, neboť vznikají pouze na základě přepočtu a nemají žádný relevantní základ v nakládání s majetkem (operativní činnosti podnikatelského subjektu), nemají žádný vliv a dopad na hospodářskou produktivitu, resp. výsledek hospodaření. Jedná se de facto pouze o virtuální zisky (nebo ztráty).
Tento závěr je zcela v rozporu se zavedenou praxí, kdy se kurzové rozdíly běžně považují za daňový náklad a zdanitelný výnos. Jeho respektování by ve většině případů znamenalo novou účetní závěrku s rozdělením kurzových nákladů a výnosů na realizované a nerealizované nejenom za poslední rok, ale rovněž za roky předchozí. Přitom nezahrnutí nerealizovaných kurzových výnosů s sebou nese otázku daňové účinnosti nerealizovaných kurzových nákladů. Kurzové přecenění není přitom jediným titulem, u něhož lze výklad Nejvyššího správního soudu aplikovat. Například přecenění derivátů do výsledku může mít podobný charakter.
Generální finanční ředitelství údajně chystá své vyjádření. Pokud nenashromáždí dostatek odborných argumentů proti závěrům Nejvyššího správního soudu a nezbude než závěr Nejvyššího správního soudu akceptovat, lze se připravit na řadu následných vynucených kroků ve formě dodatečných přiznání a odkladů přiznání, u nichž končí lhůta pro podání začátkem července.
